Lucčiny stránky :) na Blog.cz

To, co k němu cítím, nejde říct, nejde napsat,

ten, co to nikdy nezažil, mohl by se smát...

Psala jsem to na papír a myslela si, že mu to chci dát,

ten však vzňal se žárem lásky, kterou cítím k němu a tak

tím jsem neměla, na co už psát....

Shořel v okamžiku na popel - přímo na mou ruku,

popálil mi dlaň, ve které jsem ho držela a vodila,

jen jsem věděla, že nemohl být zárukou.

Byl však svědkem toho, co zažila jsem s ním a co k němu cítila,

ale ten papír, který byl nedopsaný, žarem lásky se vznítil.

Hořel krátce, bylo to v mžiku a nevěděla jsem, co se vlastně děje,

jako mávnutím proutku, byl z něho popel, jako kouzlo čaroděje.

Čaroděj je krutý, lstivý, bídný, nevlídný, z kterého spousta lásek má strach,

nic však nezmění to, že on jediný ví, co k němu cítím, a ví, co na tom shořeném

papíře vlastně bylo napsáno...

Tak veliký popel kvůli němu vzplál, moje srdce to cítilo dál...

Pokud tyto řádky nechceš už dávno číst, tak je opiš na jiný papír,

přečti si je naposledy a hoď do ohně, ten napsaný list....

Však uvědom si, že to jiný papír i oheň jsou, mé srdce hoří,

a já ho nosím stále v sobě dál...

Ptal se své hvězdy,

o čem ji má psát,

řekla jasně a stručně,

jak už vícekrát.

Napiš mi cokoliv,

co máš zrovna v duši,

napiš mi o tom, o nás,

co nikdo netuší.

Vzal tedy dalekohled,

papír, tužku, brýle,

podivál se na ní,

bylo mu to milé.

Byla tak hodně třpytivá,

byla tak hodně krásná,

byla tak hodně blýskavá,

byla tak hodně jasná.

Když se na ní podíval,

bylo mu tak krásně,

že si vzal papír, tužku,

a začal skládat básně.

O tom, že jí chce,

o tom, že je celý bez sebe,

o tom, že chce za ní odejít,

o tom, že chce za ní do nebe.

Cesta byla neschůdná,

cesta byla dlouhá,

nepomohla láska,

nepomohla touha.

Hvězda, která byla tak poutavě krásná

v půli cesty za ní, mu ta hvězda zhasla..

Každý z nás si hledá svůj smysl života v něčem jiném. Někdo v cestování, jiný v rodině, další v zaměstnání a tak by se dalo pokračovat. Spousta lidí vnímá smysl života ve své denní práci, jiní čekají, že ten pravý smysl brzy přijde, ale najdou se i takový, kteří si namlouvají, že jsou spokojení a šťastní, ale realita je taková, že jim pravý smysl života schází.
Mnozí z nás žijí velice uspěchaně, občas se neumíme ani zastavit. Spěcháme za cílem, který nemá smysl a přitom štěstí a radost z života máme na dosah ruky.
Na řadu přichází citát: "Cesta je cíl." Měli by jsme si uvědomit, k čemu vlastně slouží? Čekáme na poslední okamžik svého života, abychom nalezli cíl své cesty a zeptali bychom se sami sebe proč jsme nemohli být šťastní?
I já občas mívám nesmyslný cíl. Například věta: "Odpočinu si a budu spokojená, až udělám úkol z češtiny." Pak si ale položím otázku, proč bych nemohla být šťastná právě teď? Vždyť úkoly budou i jindy a to by znamenalo, že si nikdy neodpočinu a nebudu spokojená.
Podle mého názoru by si měl každý užívat dne, jako by byl nejlepší v jejich životě. Nemám na mysli, že by jsme měli hodit starosti za hlavu a užívat si. Například: "Nejdříve práce, potom zábava." Chtěla jsem jen říct, proč si z práce neudělat zábavu? Proč nebrat vše, co nás v životě potká jako jeho součást, umět to přijmout, řešit a vidět smysl v ponaučení a nových zkušenostech?
Až poznáme, jak máme vnímat věci takové jaké jsou, jak je umět přijímat, tak potom dostane náš život smysl.Už to nebude část dne v týdnu, ale bude to nezapomenutelný den nezapomenutelného týdne. A poté platí citát: "Cesta je cíl" kde náš život je naplněn a smysl je skrytý v životě a v moci jakéhokoliv okamžiku.